Site menu:

Aktuálně:

Další zprávy »

Stvoření světa dle elfských legend

14.5. 2010 Autor Laxinátor Komentáře Komentáře (10) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.33 Přečteno x295

Jak již předznamenalo moje zhodnocení nejnovějších (i když starých) článků, jsem zpět. Noldian je mrtvý, Firth má za sebou již dvě dobrodružství, a tak jsem se rozhodl vrátit se na počátek všecho. A počátkem myslím úplný počátek tak, jak ho vidí elfové. 

 

Na konec dám pár poučení, které z toho všeho vyplývají. Než si je přečtete, zkuste na ně přijít sami... Pak by mě zajímalo,jak vám to šlo.

Lidská verze elfské legendy o stvoření světa tak, jak ji sepsal učenec, cestovatel a cestopisec Antonius Dirijský.

 

Z nejsvětlejší a nejčistší hvězdy na obloze, z Olïae, vzešla bohyně. Její jméno nikdo neví, možná ani žádné nemá. Elfové jí říkají Elia, což znamená Matka.
Elia byla obdařena neomezenou mocí, ne ničivou, ne zlou, ona oplývala silou života. Sama však stvořila jediný, zato ten největší zázrak - dar zrození nového bytí. Z jejího neposkvrněného lůna vzešly dvě dcery, dvojčata. Jmenovaly se Iliana a Sik-Ma. Elia každou z nich nakrmila ze svého prsu, uložila je spát a dál si jich nějakou dobu nevšímala. Měla jiný úkol. Otočila se ke hvězdám a začala pátrat po životním předurčení svých dceří. Než Matka z hvězdné oblohy vyčetla jejich budoucnost, staly se z nich již dvě mladé dívky.
To, co Elia viděla ve hvězdách, ji naplnilo nesmírnou pýchou. Olïae jim udělila ten nejvznešenější úkol, a to stvořit svět a naplnit jej životem tisíců různých duší. Ani když zahlédla nešťastný konec jejich práce, neodmítla osud přiřazený svým dcerám. Rozhodla se tu oběť podstoupit.
Iliana a Sik-ma se od sebe na první pohled lišily. Ač byly obě krásné, krásnější než cokoliv, co se kdy na obloze mezi hvězdami vyskytlo, Ilianiny jemnější rysy a vždy upravený vzhled zrcadlily její lásku k pořádku. Naopak divočejší Sik-ma se o sebe nijak nestarala a dávala přednost přirozenosti a nezájmu o jakákoli pravidla. Když si dívky hrály, byla to Sik-ma, kdo podváděl, a její sestra si nikdy neodpustila potrestání hříšnice. Nic to ale nezměnilo na jejich vzájemné sesterské lásce.

Elia sledovala, jak její dcery dospívají a těšila se na chvíli, kdy jim předá drahocenné poslání. Jak dlouho děvčata rostla se posoudit nedá, neboť v té době čas neexistoval a ani na něm nezáleželo. V jednu chvíli ale Elia vycítila, že nastal ten správný okamžik, a tak si svolala své děti k sobě.
„Olïae, má matka, stvořitelka hvězd a paní osudu vám připravila úkol, mé dcery." Zatímco Iliana seděla klidně a vzpřímeně, Sik-ma se ošívala a jen Matčina autorita jí bránila vstát a dělat cokoliv jiného. Pak jim Elia vypověděla, co ve hvězdách vyčetla. Obě dcery to zaujalo a bylo vidět, že si té pocty váží a těší se na ni. Pak je Matka poslala spát, aby si na své dílo načerpaly síly a inspiraci z všudypřítomné energie vesmíru.

Bohyně spaly dlouho, až se nakonec Sik-ma vzbudila první. I když jim Elia vysvětlila, že musí spolupracovat, Sik-ma se nemohla dočkat, až to vyzkouší. Chtěla sestru překvapit a probudit ji jasným světlem, silnějším než tím, které vydává Olïae. Nevěděla sice jak převést myšlenku v čin, ale zkusila prostě na svou představu myslet tak dlouho, dokud se neobjeví před ní. Protože měla Sik-ma ráda chaos, nebyl její zdroj světla čistý a vlídný, jako jsou hvězdy, vybavila si vše stravující rudě žhnoucí ohnivý disk s mnohem silnější září, která zastínila všechny hvězdy na obloze. Bohužel jich i pár pozřel do sebe. S každou další strávenou hvězdou se prvotní slunce zvětšovalo a zvětšovalo. Světlo bylo tak silné, že probudilo Ilianu. Ta, zděšená tím, co sestra provedla, přispěchala ke kotouči a svou vůlí jej začala umirňovat. Najednou se záře o něco ztlumila a slunce přestalo stravovat vše okolo. Pak ho sestry společnými silami přesunuly do černého místa bez hvězd.

Sik-ma hořce litovala toho, co provedla. Na druhou stranu ji její výtvor tak fascinoval, že se do něj hned zamilovala. Celá ta událost měla další důsledky, když k nim Elia rozrušeně přispěchala a vypověděla jim, že se Olïae hněvá, protože jejich lehkovážný výtvor zahanbil všechny hvězdy na obloze. Sik-ma nevěděla, co na to říct a už se smiřovala, že její dílo bude zničeno, když v tom se do toho vložila její sestra, která s ní byla spřízněná, a tak poznala, jak moc Sik-mě na slunci záleží. „Matko, nechci se vzpírat velké Olïae, ale při tom, co máme v plánu je její jas moc malý na to, aby mohli všichni tvorové, zvláště pak rostliny, žít." Iliana totiž ve snu přesně viděla, jak bude jejich dílo vypadat. Stejný sen snila i druhá z dcer Eliiných, ale ta měla vždy raději improvizaci než plánování, a proto radši vstala a šla konat. „Vyřiď prosím pramatce, že nové světlo zničit nemůžeme." Elia, jejíž srdce tlouklo pro dcery i pro hvězdy navrhla smírčí řešení. „Půl dne bude na obloze vaše věc, ale ta druhá bude patřit Olïae, neboť ona si zaslouží úctu a každý živý tvor ji musí znát a vědět, že bez ní by se nic z toho neudálo. Tak pravím já a mé rozhodnutí je trvalé." Bylo to poprvé a naposledy, kdy Matka učinila rozhodnutí, které jí nevnuknula Olïae.
Sik-ma padla dojetím na kolena a přísahala, že už se o žádný výtvor nepokusí bez pomoci své sestry. A to i splnila.
V dalších časech, neboť čas vznikl společně se sluncem, se obě sestry pouštěly do nelehkého úkolu s takovou lehkostí a odhodláním, že pokud jim Matka nebo Pramatka do té doby něco vyčítaly, rozplynulo se to jako jeden z jejich prazvláštních výtvorů - mlha.

Zatím bohyně tvořily neživé věci, aby měly ty živé zázemí hned, jak přijdou na svět. Jejich spolupráce se zakládala na tom, že společně vybraly nějakou věc ze svého snu a každá do ní vložila jinak velký kus sebe sama. Zatímco Sik-ma vštěpovala svým výtvorům divokost a nespoutanost, Iliana je usměrňovala a zjemňovala. Každé jejich dílo se tedy skládá jak z chaosu, tak z řádu, a v každém jediném mají tyto dvě složky života mezi sebou jiný poměr. Taky bylo docíleno pestrosti.
Nejprve vzniklo dno světa, plochý kus kamene, jehož úkolem je držet vše pohromadě. Dno poté sestry zalily vodou. Pak zasadily do praoceánu pevninu a dál už se staraly o každé konkrétní místo zvlášť.

Jednou, když se tvaroval Dunen Gild na kontinentu Linduna, Sik-ma opět přehnala své jednání snažíc se vyzdvihnout jednu horu až k nebesům. Z nejvyššího vrcholku pohoří se ulomila špice a začala se kutálet dolů. Po cestě se rozlomila na dvě části a ty mířily každá na jednu ze „vzešlých z Matky". Lavina udeřila tak náhle, že se jí sestry nestihly vyhnout. Zatímco Sik-mu minul kámen o vlásek a ublížil jí pouze jemným škrábnutím, Ilianu skála strhla s sebou. Ve chvíli, kdy skála zranila Ilianu, Sik-ma klesla v krvi k zemi. Ač se jednalo o bohyně, obě nehoda zranila na těle. Svět totiž býval v těch časech hrubý, nedokonalý a mnohem silnější, než jaký ho známe dnes. Elia přispěchala svým dětem na pomoc a svou hojivou silou je vyléčila. Všimla si přitom jedné věci. A to, že ačkoli poranění Iliany způsobilo tu samou újmu i Sik-mě, Sik-mino zranění se do druhé sestry nijak nepromítlo. Takové bylo podivné spojení dcer Eliiných. Za zranění bohyně byly hory odsouzeny k vlastní vůli, věčnému šílenství a nenávisti vůči všemu včetně sebe sama.

Tak vznikal svět dále. Od kamení přes rostliny a zvířata až po bytosti řekněme vyšší dokonalosti. Do každé z nich byl vložen kus duše obou z dcer Eliiných. Matka je poté probouzela k životu svým dechem nebo pohlazením. Podle příkazů, jež jim Olïae ve snu dala, měly bohyně nechat ty dokonalejší tvory spát prvotním spánkem, jelikož pro ně svět ještě nebyl připraven. I když Sik-ma nepociťovala po svém rozpustilém jednání žádnou únavu, Ilianu nekonečné řízení se pravidly zmáhalo. A potom nastal konec jejich práci. Tedy alespoň té Sik-miné. Jejímu dvojčeti byl udělen poslední úkol, a to stvořit bytost čistě podle své vůle. V této části snu se totiž Sik-ma probudila a šla dělat slunce. To proto se nemohla dalšího dění zúčastnit. Iliana tedy čistě podle svého zplodila bytost tak spanilou a nádhernou, že ji její dílo tak vyčerpalo, až se sesunula k zemi.
Tak život poprvé, avšak rozhodně ne naposledy, opustil živou bytost. A jelikož Sik-ma na své sestře závisela tak, jak se to už nikdy nestalo a nestane, zemřela spolu s ní.
Když Elia viděla, dvě těla, jak z nich pomalu vyprchává její dar a mizí mezi hvězdami, necítila smutek. Snad jen jí bylo líto, že toho její dcery více učinit nemohou. Pak Matka naposledy opustila svou hmotnou podobu. Od té doby Elia žije ve všem živém a postupně nechává procitnout další a další „děti" svých dětí. Pouze pár tvorů ještě čeká pod zemí, na dnech jezer a moří nebo vysoko v mracích na své oživení.

 

 

Informace, jež z této legendy pro elfy vyplývají a jak jsem je pochopil já:
1. Svět se neskládá z dobra a zla, nýbrž z řádu a chaosu. Řád může být i zlý a stejně tak smí chaos činit dobro.
2. Řád bez chaosu existovat může, avšak chaos bez řádu nikoliv.
3. Elfové nazývají rasu čistého řádu rasou Ilianinou a věří, že je jejich předurčením ji chránit. Donedávna si mysleli, že oni jsou ti vyvolení, ale po svém novém objevu museli své stanovisko přehodnotit. Bohužel jsem se nedozvěděl, kdo tou rasou je, vím pouze, že se mimo jiné nazývají ethilae (v překladu vzdušná moudrost/ moudrost vzduchu).
4. Všechny tři bohyně tak nějak žijí ve všem živém a proto nesmíme nikoho odsuzovat jen kvůli rase
5. Hvězdy tu vždy byly a vždy tu budou.
6. Smrt a zánik jsou součástí života.
7. Elfové milují hvězdy a slunce berou jako nutnost, která se ale s Olïae nemůže nikdy měřit.

Hodnocení článku: Hodnocení 8.33, Hodnotilo 3 uživatelů