Site menu:

Aktuálně:

Další zprávy »

Noldianova zhouba, část sedmnáctá

16.2. 2010 Autor Laxinátor Komentáře Komentáře (3) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x185

Tak dobře, rozhodnul jsem se uzavřít kauzu Noldian touto kapitolou. Potom přijde ještě jeden díl obsahující poslední odstavec povídky, dodatečné informace a slovník.

Až budete hodnotit příští "Bonusový díl", ohvězdičkujte to za celý příbeh, ne jen za tu kapitolu.


Po několika minutách si prsten nasadil a přelétl s ním znovu nad pohárem vína. Nic se nestalo. Přešel tedy k pokrmům. Když vyzkoušel všechny podnosy s jídly, promluvil velekněz hlubokým a temným hlasem. „Noldiane, kníže temných elfů, vzhledem k Vámi provozovaným praktikám, jež velmi ohrožují chod říše, jakožto i bytí našeho národa samotného; ze kterých mohu jmenovat obviňování duchovních převorů národa, pomatení smyslů a opuštění svých poddaných v časech nejtěžších, jsem povinen odebrat vám titul svrchovaného vládce."
Ten podlý mnich ho nejenže označil za nezpůsobilého vládnout světu, ještě mu říká, že si vše vymyslel, a že zešílel. A jeho lid, jeho poddaní, o které se staral, ti, jimž dal krev, zlato i půdu, jsou to oni, kdo věří lživým slovům hadovým. Takhle to prostě nesmělo skončit. Se Smrtonošem v ruce vyskočil na stůl připraven ho přeběhnout a pozabíjet kněží na druhé straně. Po prvních dvou krocích, při nichž skopnul na zem tác plný bobulí, na něj velmistři společně seslali mocné kouzlo. Stejně, jako v případě toho Hartorova, úplně totožně, jako tomu bylo vždy před tím, se těsně před Noldianovým amuletem kouzlo přeměnilo v neškodnou energii. Ovšem spojená síla nejmocnějších ze Rduk Omen se nedala zastavit tak snadno. Náhrdelník na jeho krku nevydržel tolik magie vstřebat, a proto se rozletěl na kusy. Kníže, pobouřený zničením jeho jediné ochrany, ještě zrychlil. Přiběhl k jednomu veleknězi a jednou ranou mu uťal hlavu.
Tak tak stihnul sesazený šlechtic uskočit obří ohnivé kouli směřující od dalšího z nepřátel. Do druhého mnicha, ke kterému se dostal po několika úhybných manévrech, vrazil Smrtonoše až po jílec. Než Noldian stihnul vytáhnout zkrvavenou čepel z břicha temného elfa, projela mu tělem ochromující křeč. Zbylí tři velmistři, značně otřesení ztrátou dvou svých druhů, uzamkli svého bývalého pána do magického vězení. Obklopený neviditelnou aurou a vznášeje se pár stop nad zemí nemohl dělat vůbec nic. Prohrál. Byl vydán na milost a nemilost těm nejkrutějším své rasy.

„Pane Breggo, už se dlouho neudržíme!" I když král v bitvě znamenal pro mužstvo povzbuzení, stejně spojenecké armády Dogmanů a Salmova rodu postupně ztrácely síly. Jak ubývalo vojáků, a narůstal počet mrtvol pod nohama, dopadala na druhy ve zbrani únava. Vždyť bitva započala ráno a sluce se již velmi přiblížilo západu. Naopak elfové, ač se jich na zemi válelo stejné množství, jakoby každou chvílí sílili. Breggo, i přes svůj pokročilý věk, kosil jednoho soupeře za druhým. Najednou vyletěl odněkud oštěp. Klenot, kůň vznešený stejně, jako jeho jezdec, divoce zaržál a v předsmrtelných křečích shodil krále ze svého hřbetu. Grošák se sesunul k zemi těsně vedle svého pána. Breggo pád sice přežil, ale při nešťastném dopadu narazil oko na hrot zlomeného šípu. Před temným elfem jdoucím si pro život králův ho zachránila trojice vojáků. Jeden trpaslík zastoupil nepříteli cestu. Stačilo dobře načasované napřáhnutí válečným kladivem a elfovi nezůstalo žádné žebro na svém místě. Další dva bojovníci, trpaslík a člověk, podepřeli lidského vládce a odtáhli jeho výsost doprostřed spojeneckých řad. Tam se jim Dogman vysmekl. „Nechte mě! Dejte mi kus látky a pusťte mě zpátky do boje." Lidský voják si utrhnul kus rukávu, aby si s ním mohl král převázat zranění. Po chvíli se Breggo Jednooký znovu vrátil k obraně své domoviny.
Ještě nějakou dobu padalo lidské pokolení do záhuby, když v tom se vzduchem roznesl hlas. Mluvil hlubokým a vážným hlasem. I když mu nerozuměli, padala na ně úzkost a do srdcí se jim vkrádal strach. Temní elfové překvapivě nereagovali dalšími útoky, nýbrž začali ustupovat. I tato obvykle vážná stvoření vypadala překvapeně.
Ke králi přichvátala čtveřice mágů. Ti uměli elfskou řeč, a tak mohli vypovědět, co se vlastně stalo. „Lorde, Noldian byl sesazen! Zlo ustupuje. Budeme žít!" Šlechtic, zmatený událostmi posledních chvil, se jich zeptal na radu. „Máme je pronásledovat?" „Dle našeho názoru, pane Breggo, bude lepší nechat je jít a postarat se o raněné. Z toho, co jsme pochytili, nesmějí vést útočnou válku bez knížete v čele. Takže se zatím stáhnou na dobytá území, kde se budou bránit." „Výtečně! A jestli jsou na tom, jako my, bude jim trvat nejmíň měsíc, než zvolí někoho nového, nemám pravdu?" „Nejspíš, pane."
„Nechte je běžet!" zvolal král Breggo ke svému lidu. „Jen ať si jdou. Ale vyšlete mi pár zvědů, ať víme, co se bude dít dál," přikázal kapitánovi. „Musíme být opatrní."

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 2 uživatelů