Site menu:

Aktuálně:

Další zprávy »

Noldianova zhouba, část patnáctá

3.2. 2010 Autor Laxinátor Komentáře Komentáře (17) Kategorie Příběhy Hodnocení 8.00 Přečteno x178

Minulý týden jsem na to zapomněl, tak teď vám to vynahradím.

 

Budeto větší nálož, než obvykle a podíváme se jak keknížeti, takke králi. Dovoluju si říct, že jsem obě části uťal ve správný napínavý okamžik...


 Čas. Ten bolestivě chyběl velkému vládci, který ztratil nejen výhodu překvapení, ale i podporu těch, jež potřeboval na své straně. Vraceje se do hlavního ležení přemítal, jak si ještě může zachovat svůj milovaný trůn a ještě milovanější život. Ruka držící černou čepel občas sama od sebe vyletěla, aby ukončila bídný život nachomýtnuvšího se vojáka, ale myšlenkami Noldian cestoval do minulosti i do budoucnosti, vzpomínal, co vše se stalo, odhadoval, co se stát mohlo, a se strachem vymýšlel všechna možná pokračování děsivé noční můry ohrožující nádhernou říši, jíž v potu a krvi, který vpravdě sice nepatřil tak úplně jemu, nýbrž jeho otrokům, vybudoval. V hlavě se mu rodil odvážný plán, jak obelstít Rduk Omen.
Bylo by sice rychlejší a na první pohled i bezpečnější vrátit se zpět kolem hlavní armády, ale kníže se ocitl v podobné situaci jako před tím. Nechtěl, aby se o něm vědělo. Tentokrát se však neskrýval před lidmi, nýbrž se nechtěl ukázat vnitřnímu nepříteli. Potřeboval se co nejrychleji dostat do hlavního ležení, aniž by o něm Rduk Omen věděli a mohli se připravit.
Zahnul proto víc vpravo, aby se do tábora dostal ze strany. Věděl, že se ho kněží pokusí nazírat nebo jinak zjistit, jak na tom je, proto kolem sebe vytvořil ochranu proti těmto druhům magie. Stejně si ale nebyl jistý, zda ho společné síly pětice neodhalí. Dohromady byli mocnější.
V plném trysku chvátal k nejnebezpečnějšímu nepříteli, s jakým se kdy setkal. Brnění ho nijak neomezovalo, bylo mu vytvořeno na míru z těch nejlehčích kovů, a proto mu cesta zpět trvala asi tak dlouho, jako ta na bojiště.
Suverénně, svižným krokem a s naprosto kamennou tváří procházel tábořištěm tak, aby si ho každý všiml. Aby všichni viděli, že je zpět v plné síle odhodlaný zvítězit. Věřil, že má vše pevně pod kontrolou. Aniž by se na kohokoliv podíval, dorazil ke svému stanu a vstoupil do vnitř. Čekal, až přijde sluha. Tomu by okamžitě přikázal přivést velmistry k sobě. Pokud nevědí, že ví, bude mít šanci je překvapit a pozabíjet. Lid mu uvěří, vždy ho považovali za moudrého a schopného. A jakmile vyhraje bitvu, předá svým poddaným i důkazy. Nevěděl, jak hluboko sahá vzpoura, proto se rozhodl skoncovat s Rduk Omen, těmi trouchnivějícími dušemi s jazykem rozeklaným vedví, jednou pro vždy. Sám pak získá veškerou moc. Už žádné obřady, žádné plýtvání otroky na obětních stolech, ... A nejlepší na tom všem je, že se ti zrádcové ani nebudou smět bránit, aniž by porušili přísahu. On je v právu, mniši porušili zákon, jemu se nic nestane.
Sluha přišel. Ale než mu stačil kníže cokoliv nakázat, vyřídil mu sloužící vzkaz měnící mnohé.

 

Zneklidněný král stále chodil sem a tam. Jednou se podíval do bitvy, kde umíralo stále více jeho vojáků, jindy s tou nejzoufalejší nadějí těkal od jednoho rytíře k druhému čekaje od nich skvostný plán na spásu. Na obzoru se něco zalesklo. „Dalekohled!" Co v něm zahlédl, mu uštědřilo další ránu. Breggovi se rozklepala kolena, když spatřil Elgona a za ním čtyři, pět,
šest, ... Napočítal devět jezdců v lesklé zbroji cválajících za smrtí. „Co? To je všechno? Takže, Moja je mrtvý? Jsme ztraceni!" Král klesl do kolen a upustil dalekohled na zem, až se rozbil a sklo se rozsypalo okolo. Přišel o dva nejlepší přátele i o šanci zvrátit průběh bitvy. Stane se, čeho se bál ze všeho nejvíc. Dogmanská říše padne a on bude tím, kdo nedokázal uchránit prastarý národ, jehož sláva upadla jen jednou, v dobách kdy zemřel Argilius Bezdětný a vlády se ujal elfský kancléř Núriel. A dnes, po dvou tisících dvou stech šedesáti devíti letech, má jeho milovanému městu Takniru zase vládnout ruka nesmrtelného. Tok času se zpomalil. Mlhavě vnímal, jak kolem něj pobíhají lidé. Neslyšel je, nepoznával jejich obličeje. Že ho zvedli a posadili do židle, poznal jen díky zraku, protože necítil jejich ruce zvedající královské tělo, jež právě pozbylo všechen majestát. Něco ucítil na prstech. Chladné doteky. Podíval se na svou dlaň. Sluha mu podával číši vína. Snažil se přimět netečnou ruku svého pána, aby si vzala sklenku. „Musíte pít," ozvalo se z velké dálky. „Lorde, vezměte si víno, vše se spraví. Prosím." Breggo jen neochotně ovinul zkřehlé prsty okolo nádoby a pomalu začal zvedat nápoj ke svým rtům. „Tak je to správně, pane, jen pijte. Uleví se vám. Slibuji." Král přitiskl ústa ke křišťálové číši a naklopil ji, až se rudá tekutina vlila do jeho útrob. Teplo, jež ho zaplavilo, mu pomalu vracelo sílu. I když polovinu vína vylil, stejně oživl. Stále smutně a vysíleně, avšak již bez mrtvolné bledosti ve tváři, se postavil a nadechl se k proslovu. Když nasál vzduch do plic, na chvíli se zarazil, protože zaváhal. Hlasitě vydechl. Po druhém nadechnutí se už nezastavil. „Připravte koně." Všichni byli ticho. „Připravte mi koně, povídám! A ostatním taky." Lidé okolo se na sebe zděšeně podívali, ale stále nic neříkali. „Tak bude to?! Vyjedeme do bitvy. Všichni!"

Hodnocení článku: Hodnocení 8.00, Hodnotilo 2 uživatelů